Rozpětí hranice trestní odpovědnosti dítěte je neuvěřitelně široké. Jednotná hranice neexistuje ani v zemích EU. Především proto, že se na ní nedokážou shodnout dětští psychologové.
O věku, ve kterém dítě dosáhne schopnosti rozlišovat důsledky svých činů, se vedou diskuse mezi dětskými psychology už léta. Takovou přirozenou hranicí by mohla být puberta, jenže jsou pubescenti, kteří jsou i v pozdní pubertě dětinští. i děti, které mají pubertu předčasnou, jsou schopné velmi brzy rozlišovat důsledky svých činů. Začátek puberty závisí totiž také na sociálních faktorech. Dítě je výtvor kultury a výchovy. Jeho smysl pro sociální a morální odpovědnost vychází ze sociální odpovědnosti jeho rodičů. Ne vždy to platí.
Jirka H. bydlel v Praze 6 na Hanspaulce, ve čtvrti, kde se to dealery drog zrovna nehemží. Jeho rodiče se mu snažili splnit vše, co si přál. Měl GameGoy, PlayStation, ve svých 11 letech i ePod, chodil jen ve značkovém oblečení. Navštěvoval několik kroužků, basket, jízdárnu. Přesto ho ve 13 letech zlákala parta. Začal šikanovat spolužáky, pokračoval krádežemi mobilů a skončil ukradeným autem. Skončilo to havárií a těžkým zraněním dvou dalších členů party. A odesláním do výchovného ústavu. Kdyby bydlel Jirka ve Velké Britanii, šel by do vězení. I tak pro něj začal perverzní cyklus sociální a rodinné izolace. Bohužel i cesta, kterou někteří psychologové nazývají pekelnou spirálou delikvence. Rodiče, oba vysokoškoláci, se marně ptají, kde udělali chybu.
Hranice ve 12 letech
Švýcarský filozof a vývojový psycholog Jean Piaget ve své teorii kognitivního vývoje dítěte tvrdí, že dítě ve stáří od 7 do 12 let dokáže logicky přemýšlet o konkrétních událostech, chápe počet, množství a hmotnost, po 12 roku pak dokáže logicky myslet i o abstraktních pojmech. Měla by se tedy nejnižší hranice stanovit právě na 12 let? Ne všichni psychologové s tím souhlasí. Sám Piaget ve svých studiích ukázal, že tyto hranice nelze brát jako ostře stanovené normy pro velké rozdíly mezi jednotlivými dětmi.
OSN stejně jako Rada Evropy se v mnoha dokumentech trestní odpovědností mládeže zabývají. Podle nich se až do 18 let vždy jedná o mladistvého. O dolní hranici se nikde nemluví. Kdy má nastoupit represivní aparát se nechává na vůli jednotlivých států. Všem státním orgánům se ovšem ukládá, co nejméně kriminalizovat děti a mladistvé a místo do detenčních ústavů jim pomáhat prostřednictvím sociální sítě nebo prostřednictvím zvláštních jednotek policie, včetně policejních psychologů.
Přesto jsou činy, kde justice, potažmo stát a politici, ustoupí tlaku veřejného mínění. Když ve Velké Britanii dva třináctiletí chlapci doslova umučili osmiletou holčičku, přes svůj věk byli odsouzení k doživotnímu vězení. Obrovský ohlas Kmetiněvské výzvy, která reaguje na propuštění pachatele, jenž ve svých třinácti letech zavraždil stejně starou spolužačku, ukazuje, že jsou trestné činy, které veřejné mínění není ochotno tolerovat. Dětští psychologové, pedopsychiatři i pedagogové už dlouho bijí na poplach. Současné děti se už v útlém věku setkávají s hrubým násilím. Hrají střílečky a další násilné hry, v televizi vidí, že teče krev na hektolitry. Společenské okolí zhrublo. Přesto soudní znalci při výzkumech mladistvých pachatelů zjišťují, že třebaže jsou emočně a sociálně vyprahlí, uvědomují si společenskou nebezpečnost svých činů. Argument psychické nevyspělosti a neschopnosti rozlišovat důsledky svých činů je tedy argumentem zástupným. Stále se mluví o odpovědnosti mladých pachatelů a o odpovědnosti rodičů. Nějak se nemluví o odpovědnosti politiků. Jejich nejvyšším zájmem by měla být ochrana společnosti. Ta nespočívá pouze v kontrolách na letišti. Kmetiněvská výzva jim to připomíná.
Ještě doporučuji změnit ePod na iPod, neboť je to v kontextu pravděpodobnější, než že by chlapec toužil po poměrně specializovaném přídavném zařízení k elektické kytaře.