Američtí středoškoláci si všechno líbit nenechají.
Začátkem března se v Kalifornii - už podruhé od loňských bouří - vzdula vlna silných studentských protestů. Velký rozdíl proti loňským nepokojům spočíval letos v tom, že se ke Kaliforňanům přidali i v jiných amerických státech a to nejenom studenti, nýbrž i učitelé, odboráři, dělníci a političtí aktivisté. Protesty se přenesly mj. do New Yorku, Bostonu, Seattlu, Cedar Rapids, Minneapolisu a mnoha dalších i menších měst. Vyvrcholily v „den akce" 4. března. Směřovaly opět proti zvyšování studijních poplatků na vysokých školách, ale obecněji proti krácení rozpočtů na školách všeho druhu ve většině států Unie, jež se ocitají hospodářsky ve stále svízelnější situaci v pokračující krizi.
Do stávky!
Andy Libson, kterého znám od předloňska a jenž učí přírodní vědy na sanfranciské střední škole Mission High School, mi popsal stávku, kterou pomohl zorganizovat na své škole. „Čtvrtého března," napsal, „se nás asi 400 studentů i vyučujících vydalo ráno ze školy v našem obvodě /Mission District, pozn.aut./ a připojili jsme se k tisícům jiných studentů, rodičů, učitelů a vůbec obyvatel z našeho obvodu a ze 24. ulice.
Byla to podivuhodná zkušenost. Sešli jsme se tak, jak to na naší škole nikdo - ani my organizátoři - dosud nezažil. Studenti se zúčastnili v obrovském množství a to napříč všemi stupni a národnostními rozdíly. Učitelský sbor se postaral, abychom se do školy i na 24. ulici dostali v bezpečí. Hodně překvapivý byl fakt, že mnoho studentů zůstalo i po době, kdy obvykle končí vyučování, tj. po 15,15 a že pochodovali celou dobu až k cíli, k Občanskému středisku (Civic Center) a rozcházeli se až po páté odpoledne.
Školnímu úřadu se to moc nelíbilo
Myslím, že to byl veliký úspěch jak pro školství vůbec tak pro naši střední školu - přitom při stávce i pochodu jsme museli zdolat mnoho překážek. Starosti nám působila okolnost, že máme značnou hispánskou populaci a pochod vedl přes hranice několika gangů. Ještě větší starostí snad byla okolnost, že nadřízený úřad - San Francisco Unified School District (Sjednocený sanfranciský školní obvod) - předstíral, že pochod 4. března podporuje, ale zakázal všem školám pochodovat s jejich studenty a zúčastnit se aktivit ,během doby výuky' anebo využít ?výletních dovolenek'. Necelý týden předtím byl náš ředitel výslovně vyzván, aby akci plánovanou naší Mission High School ,skončil' a objevily se požadavky, že by měl oznámit jména organizátorů a učitelskému sboru sdělit, že pokud svůj plán uskutečníme, bude to mít ,důsledky'. Přesto jsme pokračovali, se školou jsme se na pochod vydali a nikdo nebyl potom ani slovem napomenut nebo ze strany nadřízených kritizován.
Jak se organizuje stávka
Jak k tomu došlo? Myslím, že stojí zato na tuto otázku odpovědět, poněvadž to zřejmě není naposled, že škola - celý učitelský sbor -, jež se rozhodne k akci, musí čelit možnému odporu a hrozbám ze strany školské správy a bude muset trvat na svém.
První věcí, která vedla k uskutečnění našeho protestu, byla skutečnost, že jsme s organizováním začali měsíce před 4. březnem. Mnozí z hlavních organizátorů mezi našimi učiteli patří k reformní skupině Vychovatelé pro demokratickou unii a zúčastnili se vloni 24. října konference, která určila 4. březen jako „den akce". Odtud jsme energii přenesli na naši školu a začali jsme hovořit s ostatními kolegyněmi a kolegy o tom, co by se mělo v onen den provést. Plán jsme také nastínili i poradou s těmi kolegy, kteří mají těsné vztahy s našimi hispánskými rodinami; zapojili jsme také mladé kolegy, na škole nové. Ti byli velmi důležití, protože přispěli energií a nadšením, které taková akce vyžaduje, přičemž jejich účast posílila důvěru těch učitelů, kteří dosud váhali.
Organizačním východiskem bylo to, že jsme všechny zaměstnance seznámili s nástinem toho, co „den akce" sleduje a dotazovali jsme se jich, co by se mělo ještě udělat. Měli volit některou ze čtyř možností: 1. shromáždění po vyučování, 2. shromáždění během vyučování, 3. neučit „pro nemoc", 4. nedělat nic. Třetina by se spokojila se shromážděním po škole, asi polovina byla pro shromážděná během výuky a dost jich bylo dokonce „pro nemoc".
Výbor pro ustavení odborů (Union Building Committee) interpretoval výsledky tak, že jsou výrazem silné podpory akce, jež by se konala během pracovního dne. Vypracovali jsme tedy odpovídající návrh. Hodlali jsme v daný den zahájit vyučování, po němž by následovalo psaní protestních dopisů, výroba plakátů, oběd, shromáždění studentů a po poledni ve 2 hodiny pochod. Demokraticky jsme o návrhu dali měsíc před 4. březnem hlasovat - jen jeden hlas byl proti, dvě osoby se zdržely. Potom jsme s plánem seznámili studenty a rodiče. Všechny rodičovské skupiny souhlasily, což nám učitelům dodalo sebedůvěru.
Když jsme se dověděli, jak vyhrožuje nadřízený úřad, diskutovali jsme na přípravném výboru odborů svou odpověď. Byli jsme zajedno v tom, že hrozby odmítáme - ale museli jsme to sdělit ostatním. Informovali jsme tudíž učitelský sbor, jak o hrozbách, tak o svém stanovisku. Potřebovali jsme však plnou podporu, svolali jsme proto na 1. března mimořádnou schůzi. Vyhrůžky ovšem nebyly bez účinku. Mnozí nedávno nastoupivší učitelé se obávali, že jejich účast na protestu způsobí - v době krize -, že budou propuštěni. Zkušenější, kteří nic podobného nezažili, váhali v obavách o možné zákroky vůči studentům a škole jako celku. Tyto hlasy zazněly i na schůzi. Současně však řada vlivných osob mezi námi byla pro pokračování v započaté akci.
Studenti byli pro
Pokud jsme ale mluvili o akci se studenty, ti byli pro pochod bez ohledu na možné důsledky. Jim jsme to nemohli odříct. Kromě toho mnozí z nás viděli ve vyhrůžkách další důvod, proč protest uskutečnit. Vzdát se jej by znamenalo, že můžeme být umlčeni. Navíc skutečnost, že jiné školy se pochodu zúčastní, činila naši účast naléhavější - museli jsme dokázat, že jsme solidární s kolegyněmi a kolegy dalších škol. Když jsme pak oznámili, že 15 škol našeho obvodu pokračuje v přípravách protestu spolu s několika vysokými školami, více než polovina učitelského sboru s plánem pochodu souhlasila. Velmi důležitá byla také účast etnických a jiných skupin včetně filipínského střediska. Tyto skupiny totiž mají své zkušenosti s problémy této čtvrti, mohli jsme proto i důvěřovat, že budou vědět jak odpovědět na hrozby školského úřadu.
Nicméně vyhrůžky tohoto úřadu - a dokonce i naší odborové organizace, United Educators of San Francisco (Sjednocení výchovní pracovníci San Francisca), která tvrdila, že nemůže zachránit pracovní místa, pokud úřad zasáhne - měly na část sboru mrazivý efekt. Nejeden učitel se domníval, že by se měl k pochodu přidat až po vyučování. Omlouvali se za to, ale organizátoři jasně řekli, že je na členech sboru jak se rozhodnou - zda odejdou s ostatními nebo se připojí až po práci.
Rádi jsme však zjistili, že mnozí se později k pochodu přidali. Každý konstatoval, že po jejich odchodu zůstala škola „školou duchů". 4. březen nebyl jenom dnem, kdy jsme byli jednotni v boji proti krácení rozpočtu na vzdělání, ale také dnem, kdy se připojili i ti, kdo měli obavy o svá místa.
Politici sice vzali protesty na vědomí, byli však přesvědčeni, že vlna pomine. My se zase domníváme, že jde teprve o začátek nekončícího úsilí. Po San Franscisku je na řadě Sacramento, potom další města, nakonec Kalifornie. A dál."
Potud dopis Andyho Libsona. Jistě se od něj za čas dovíme víc.
