Lidé od pradávna chtěli znát svou budoucnost. Částečně ze zvědavosti, částečně z obav a ze snahy vyhnout se nepříjemným dějům. Své věštce měli už sumerští panovníci nebo egyptští faraoni, ve starém Řecku to byla velmi vážená činnost, středověk měl svého Nostradama. Ono Kollárovské „Co z nás Slávů bude za sto roků, cože bude z celé Evropy" jsme povinně zvládali v hodinách literatury úplně všichni.
S nástupem moderní vědy se dostávala i predikce budoucnosti na vědeckou úroveň. Nešlo samozřejmě o předpovídání budoucnosti jednotlivců nebo výsledků nějakých aktivit, ale o formulování možných scénářů, co by se za určitých okolností a za splnění určitých předpokladů mohlo stát. Na základě vědeckých poznatků a extrapolace se vědci snažili předpovědět vývoj společnosti, ekonomiky i vědy. Vznikla vědecká disciplína, tehdy nazvaná futurologie, která s menším či větším úspěchem, předkládala predikce budoucího vývoje. Už nešlo o věštění z letu ptáků ale o aplikování vysoce sofistikovaných matematických metod, jako je analýza časových řad, matematické modelování nebo filozoficko-sociologických metod jako je metoda Delphi.
Od Prognostického ústavu k CESES
O potřebě znalosti vývoje společnosti byli ke konci svého panství přesvědčeni i komunisté. Vznikl slavný Prognostický ústav, který ve svých prognózách velmi precisně ukázal, že ekonomicky se dosavadní systém zhroutí. Politické zhroucení si pracovníci oficiálně předpovědět netroufli, kdo ale četl jejich zprávy mezi řádky, tomu bylo jasné přinejmenším to, že se vymění vládnoucí garnitura, i když celkové zhroucení komunismu z prognostiků nepředpokládal prakticky nikdo, ať už u nás, či na Západě.
Zánik komunismu kuriózně znamenal i zánik Prognostického ústavu. Ústav se stal dodavatelem ministrů a politiků od pravice po levici a tak nebyl nikdo, kdo by se zabýval dlouhodobými výhledy. Vzhledem k tehdy vládnoucí představě, že neviditelná ruka trhu zařídí vše, nikdo dlouhodobé výhledy ani nepostrádal. Tak, jak se pomalu střízlivělo, začala se pociťovat potřeba instituce, která by se začala na vědecké bázi opět zabývat modelováním scénářů vývoje naší republiky. V roce 2000 bylo založeno Centrum pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Je to interdisciplinární výzkumné a výukové pracoviště rozvíjející teorii, metodologii a praxi zkoumání možných budoucností a uplatnění analýz a prognóz v řídící praxi. Snaží se identifikovat klíčové problémy a rozvojové priority ČR a zpracovávat dílčí i souhrnné analýzy, scénáře, vize a strategie sociálního, ekonomického, environmentálního a politického vývoje ČR v evropském a globálním kontextu; rozvíjet dialog s odborníky, politiky, představiteli veřejné správy, občanského sektoru i se samotnými občany; vytvářet poznávací a metodické předpoklady pro zkvalitňování strategického řízení země. Snaží se také zprostředkovávat výsledky vědeckého výzkumu všem zájemcům. Podstatná část publikací je proto určena široké veřejnosti se zájmem o budoucnost České republiky a Evropy. Jednou z nich je i populární zpracování výstupu z výzkumného záměru „Rozvoj české společnosti v Evropské unii: výzvy a rizika." Součástí výzkumného záměru bylo i vypracování prospektivních scénářů do roku 2025. Devět scénářů se postupně zabývá možným vývojem českých elit, státu, trhu práce, vzdělávání, celkového společenského klimatu, energetickou bezpečností i vlivem změn klimatu na změny ve společnosti. V populární formě si je nyní může přečíst i široká veřejnost.
