Když generál McChrystal loni převzal velení nad mezinárodními silami ISAF v Afghánistánu, americká administrativa a Kongres do něho vkládaly velké naděje.
Doufaly, že po vyhodnocení situace vypracuje a zrealizuje strategii, která umožní vyřešit situaci v zemi, do poloviny července příštího roku z ní se ctí odejít a ponechat veškerou odpovědnost na vládě prezidenta Karzáího.
Nynější odvolání ambiciózního generála z velitelské funkce je ale reakcí Obamovy administrativy nejen na skandální prohlášení zveřejněná v časopise Rolling Stone, ale i na fakt, že v posledním půlroce koaliční vojska nehledě na posily utrpěla řadu neúspěchů, které se projevily mimo jiné i v rychle rostoucím počtu ztrát a zraněných. Široce reklamovaná operace v oblasti Mardžáh de facto zkrachovala. V této provincii, kterou během února obsadila americká vojska, doposud pokračují potyčky s táliby, kteří v některých provinciích kontrolují situaci pevněji než dříve a v jiných mají moc v rukou polní velitelé rozličných kmenů. Karzáí ovládá de facto jen Kábul a jeho blízké okolí. To prohloubilo konflikt mezi Bílým domem a prezidentem Karzáím, který přestává věřit, že Američané jsou s to ve svém tažení uspět. Výsledkem toho všeho pak je, že na léto plánovaná rozsáhlá operace v Kandaháru musela být odložena na podzim.
Situace v Afghánistánu vyvolala konflikt i uvnitř administrativy. Viceprezident Joe Biden trval na tom, aby byl termín odsunu vojsk zachován, aby byla zastavena válka proti Talibanu a pokračovalo se v přesně cílených úderech proti základnám Al Kajdy. Ministr obrany Robert Gates naproti tomu prosazoval, aby vojska zůstala v Afghánistánu na neurčito. Šéfa Pentagonu podpořil i šéf prezidentské kanceláře Rahm Emmanuel, když prohlásil, že termíny odsunu vojsk budou záviset „na konkrétní situaci v zemi".
Velení v Afghánistánu nyní přebírá generál David Petraeus, když jeho kandidaturu v rekordním tempu schválil celý Senát s výjimkou republikána Lindsaye Grahama, který od generála požadoval vysvětlení, jestli souhlasí s Obamou ohledně odsunu vojsk v červenci 2011 bez ohledu na situaci v zemi, a vyjasnit „kýho čerta tam USA vůbec chtějí dělat". Generál prohlásil, jak oznámila agentura Reuter´s, že si ponechává právo požádat prezidenta „nepospíchat s odsunem vojsk, dokud se situace v zemi nestabilizuje", a současně slíbil, že dojde ke změně strategie a taktiky. Hovořit o termínech odchodu vojsk však prý bude ochoten nejdříve v prosinci - tedy podle toho, jak dopadne operace v Kandaháru, zda se podaří dosáhnout zlomu ve válce, a jak postoupí příprava afgánských sil k převzetí moci.
Obamovo předvolební „změna" tak dostává v Afghánistánu modifikovanou podobu. Dodržení termínu pro stažení vojsk se stává, jak je vidět, neudržitelným. Navíc je válka velký a pro leckoho velmi výhodný byznys. Vojensko-průmyslový komplex se zahryzl do afgánského sousta s buldočím stiskem, neboť zbraně potřebují všichni, kdož se na válce podílejí, a spokojeni jsou i byznysmani zabývající se tak zvanou rekonstrukcí a těžbou nerostného bohatství ohodnoceného na trilion dolarů, nemluvě o tom, že ser nyní zkoumají scénáře pro posílení amerického vlivu v sousedních neklidných středoasijských republikách.
Válka v Afghánistánu se tím do značné míry privatizuje. Úspěšně si v tomto ohledu vede firma Xe Services (dříve Blackwater), která disponuje 21 tisíci pracovníky a prezentuje se „jako nejprofesionálnější ochranná firma na světě". CIA s ní nedávno uzavřela kontrakt na 100 milionů dolarů na ochranu jejích objektů. Obdobný kontrakt s ní sjednalo i ministerstvo zahraničí na ochranu konzulátů v Hérátu a Mazárí-e-Šarífu. Kromě toho v souladu firma za 437 milionů dolarů zajišťuje výcvik afgánských policistů. Pod její kontrolou se tak ocitne prakticky celý Afghánistán. Je pochopitelné, že není v jejím zájmu přijít o takový džob, a lze si snadno domyslet, jak mohutný lobbing asi vede.
V této souvislosti těžko přehlédnout článek nestora americké zahraniční politiky Henryho Kissingera nazvaný „Stín Vietnamu nad Afghánistánem", který vyšel 26. června v Il Sole-24 Ore. Kissinger v něm doporučuje americkému lidu odejít z afghánského bahna (stejně jako z iráckého), a to v zájmu neopakování vietnamského scénáře. Upozorňuje, že „cizímu vměšování se nikdy nepodařilo Afghánistán pokořit". „Afghánistán - to je národ a nikoliv stát v pravém slova smyslu," zdůrazňuje Kissinger. Smysl naopak spatřuje v nutnosti „přesně se dohodnout s místními silami v každém regionu: s taliby, s polními veliteli rozličných kmenů, se skupinami etnických menšin. Hlavní úkol vidí ve využití nerostného bohatství, v zajištění kontroly nad údolími, jimiž budou protaženy plynovody a ropovody ze Střední Asie a Pákistánu, v navázání vztahů se sousedními zeměmi, které jsou na severu dosud napojeny na Rusko, s Čínou a s Pákistánem, Indií i nezbedným Íránem. K prosazení tohoto cíle je podle něj zapotřebí disponovat sborem zdatných poradců rozmístněných po celém území a schopných navázat kontakt s místními vlivnými osobnostmi a kmenovými vůdci, což by mělo umožnit mimo jiné odsunout Karzáího stranou. Na konec Kissinger přichází s receptem, ve kterém radí nespěchat s urychleným odsunem vojsk a vybudovat v zemi pevné státní a vojenské instituce. To je sice dobrá rada, ale otázkou je, zda je uskutečnitelná v zemi, která, jak sám píše, „není státem v pravém slova smyslu," a pakliže ano, tedy v jakém časovém horizontu. Čas se zde po tisíciletí vleče pomalu a zdejší lid geneticky nesnáší, je-li nevěřícími popoháněn ke spěchu, zvláště, jedná-li se o plnění úkolů, kterým nerozumí a jsou mu cizí.
Vcelku lze proto konstatovat, že generál Petraeus i s přihlédnutím ke svým zkušenostem z Iráku odjíždí do Afghánistánu na dlouhodobou misi -- pokud ovšem nebude přerušena nějakým extempore a´ la McChrystal.
Autor je publicista
