Das Buch je název jedné z doprovodných akcí letošního veletrhu Svět knihy. Skrývá se za ní série čtení německých, rakouských a švýcarských autorů, jejichž knihy, v množství titulů, zahlcujících knižní trh německého jazyka, představují nespornou hodnotu. Mezi šesti autory se v Praze ocitne i Clemens Setz. Nebude ovšem číst z již vydané knihy, ale z rukopisu ještě nedokončeného - viz přetištěný e-mail autora překladateli Tomáši Dinterovi. Ukázku z Letních postav přinášíme díky laskavému přispění Rakouského kulturního fora.
Pan Lierer se probudil velmi brzy a hleděl do úzkého slepičího obličeje. Rozhýbával své těžké paže a nohy pod přikrývkou, dokud nesebral dost sil, aby se posadil na posteli, potom se letmo rozhlédl po pokoji, jestli tam jsou ještě nějaká jiná zvířata, o kterých by měl vědět, a s úlevou zjistil, že slepice byla jediným zvířetem v pokoji.
Syčivě vydechl.
Už chtěl zmáčknout elektronický zvonek, aby někdo přišel a vysvětlil mu přítomnost slepice, jenže potom ho napadlo, že se klidně mohlo stát, že si to zvíře poručil v nočním horečnatém deliriu. Třeba jako minulý týden, kdy si v okamžiku vrcholného zoufalství a dušnosti vymínil třináct prázdných kbelíků, a Sáře, své dceři, dokonce vrazil pohlavek, protože po něm chtěla vědět, k čemu proboha uprostřed noci potřebuje třináct prázdných kbelíků. Tak dlouho chroptil, až mu všichni jeho přání splnili. A pak, když s třinácti kbelíky osaměl, už nevěděl, co s nimi zamýšlel, tak je zastrkal do sebe, což šlo jen velmi ztuha, protože to byly skoro válcovité kbelíky, a plechovou věž postavil vedle své postele. Ten obraz vyzařoval velký klid a on se cítil jistý a chráněný. Ale přes svou jistotu se mu oné noci zdál příšerný sen o tajemné souvislosti mezi náhrobními kameny a majáky, což jej zaměstnávalo ještě několik dní.
A teď tohle: Maximálně opatrnými kroky, jako by nechtěla pana Lierera vzbudit, ťapkala červenohnědá slepice kolem jeho nohou.
Pan Lierer po ní natáhl ruku a slepice si konečky jeho prstů prohlížela bystrýma očkama. Pak přišla blíž, hlava se jí pružně a trhavě pohybovala dopředu a dozadu, a vydrápala se mu do klína. Protože pana Lierera nic lepšího nenapadlo, začal slepici hladit. Byla teplá a vydávala tiché, nervózní vrkavé zvuky.
Na minulou noc si téměř nedokázal vzpomenout. Krátce se tu zastavily obě dcery. A pak kvůli něčemu vyjel na svoji ženu. Tak to bylo.
Pokud si slepici doopravdy poručil, tak skutečnost, že se zde nacházela, byla velmi uspokojivá, jelikož by to znamenalo, že jeho příkazy jsou stále vnímány a plněny. Pokud se ovšem slepice do jeho ložnice dostala čirou náhodou, bylo to něco jiného. Potom byla někde ve zdi kolem domu díra nebo si některé z vnoučat dovolilo zažertovat.
Uvažoval, jestli by měl něco říct, až někdo - ať už má tento den ranní službu kdokoli - každou chvíli vejde do pokoje. Pokud se jich zeptá, kde se tam ta slepice vzala, tak v případě, že by to byl on sám, kdo si ji před pár hodinami poručil, budou ho určitě pokládat za blázna. A pokud by ji prostě ignoroval, tak jako všechny věci, které vyplývaly ze splnění jeho přání, a slepice by tady byla čistě náhodou, považovali by ho za blázna tím spíš. Musel podstoupit jedno, nebo druhé riziko.
Co je pravděpodobnější? pomyslel si a jeho ruka hladila křídlo klidné slepice. Díra ve zdi nebo přání, o němž už nic nevím?
Bylo snad možné promluvit o obém současně? Když by například tomu, kdo do jeho pokoje zanedlouho přijde, řekl něco úplně bezelstného, větu, která by se dala vyložit tak nebo tak, jako třeba: No není to nejkrásnější zvíře, který jsi v životě viděl?
Pohlédl na slepici, které - jak to vypadalo - se ta myšlenka pozdávala. Velká, černá ptačí očka zamrkala.
Pan Lierer se zhluboka nadechl a ucítil, jak mu do plic pronikal chladivý ranní vzduch. Nos ale zůstal neosvěžen, stejně tak i ústa, která se protáhla v prázdné, suché zívnutí. Už rok nenasál vzduch nosem. Nemohl. V hrdle se mu rozšiřovala rakovina, až nakonec nezbylo místo pro proudící vzduch, a agresivní radioterapie přispěla svým dílem ke zničení. Jednou v knihovně utrpěl odporný záchvat dušnosti a když se s překrveným obličejem zřítil na zem, strhl s sebou hromádku časopisů, které se rozlétly po podlaze. Ještě v sanitce mu provedli tracheotomii a později, v nemocnici, mu zavedli průduch, kterému doktoři říkají stoma, což pro pana Lierera znělo jako jméno nějakého temného východoevropského hlavního města. V jasných okamžicích žertoval, že to určitě musí být hlavní město smrti.
Teď mu bylo šestapadesát, pěkné číslo, a svou smrt v průběhu následujících měsíců pokládal za velice pravděpodobnou.
Stále ještě kouřil - neboť to bylo v této chvíli úplně fuk, jak musel potvrdit každý - a činil tak prostřednictvím uměle vytvořeného průduchu v krku, přesněji: kanylou, které se díky podivné zálibě lékařské terminologie říkalo duše. Otvor byl malý tak akorát, aby do něho bylo možné vtlačit filtr cigarety. První tři čtyři ranní cigarety, které takto vykouřil, působily pokaždé neurčitě, jenže pak, po páté, měl pan Lierer zřetelnou a velice příjemnou představu, že by chuť cigaret přece jen mohl nějak vnímat. Někdy si pak olízl rty a byl velmi šťastný.
Jeho duši každé ráno vyjímala manželka (v některých případech také jeho domácí lékař) a v umyvadle ji zbavovali hlenu, zahnědlých zbytků cigaret a dalších nechutných věcí. Během čištění duše zůstával ležet v posteli a dýchal opatrněji, přestože k tomu nebyl žádný důvod. Ten kousek umělé hmoty pod jeho ohryzkem syčel: nádech, výdech, nádech, výdech. Ještě byl naživu, dýchal. Následně byl jeho krk naplněn vyčištěnou kanylou a pan Lierer se pustil do předepsaného ranního cvičení, spočívajícího především z třepání paží, jež ho ke stropu místnosti nepřiblížilo ani o milimetr.
Mezitím mu slepice usnula na klíně. Třeba ho považovala za hnízdo a už dumala o vejci.
Přes přídavnou duši, jíž byl zaopatřen, získávalo jeho tělo z okolí stále méně vzduchu, protože pan Lierer, když se rozčílil, neustále vdechoval své sliny. Zlepšilo se to teprve, protože nad průduchem se nacházel nový, jemnější filtr; dřív používal jen obyčejný sterilní hadřík. Filtr byl ovšem nezbytný už jen proto, aby jej chránil před hmyzem, který by se mu mohl v nestřežené chvíli vkrást do otevřeného krku. Lékař mu kdysi vyprávěl o neuvěřitelném případu, kdy do pacientovy dýchací trubice jednoho pacienta zabloudil malý pavouk a navrhl tam složitý systém nesmyslných sítí, v nichž pochopitelně neuvízlo nikdy nic k snědku, a tak to zvíře po nějaké době žalostně zemřelo hlady. Až při pitvě objevili a odkryly zbytky osamoceného pavoučího města.
Tenhle příběh panem Liererem hluboce otřásl. Na několik minut ochromeně seděl na židli v ordinaci a lkal do dlaní.
Ale život s tracheostomou mu připravil i drobné, nečekané triumfy. Když byl například naštvaný na svoji ženu, k čemuž docházelo relativně často, odmítal pan Lierer několik dní používat kanylu, pak ho mohla zapřísahat, jak chtěla, on jí nemohl říct nic, přes rty chrčel jen pár rozmrzelých hrdelních zvuků - a vlastně dokonce ani ne přes rty. Hlavní signál v každodenních rozhovorech bylo tiché mlasknutí jazykem, jehož význam mohl proměňovat podle situace. Většinou ale znamenal: Pojď sem!
Když byl pan Lierer uražený, procházel se supěním po bytě a mlaskal na svoji manželku, která mu odpovídala poraženeckým brbláním. Bylo to téměř tak, jako by spolu komunikovala auta, jejichž nesmyslné troubení se v jistém kontextu dalo proměnit v tak nečekaně různé projevy jako Tys do mě drcnul! Proč jsi do mě drcnul? Nebo To od tebe opravdu není milé zaparkovat přímo ve vjezdu!
Pochopitelně bylo bez mluvící kanyly ticho v domě nesnesitelně hlasité, jako by někdo otáčel ovladač hlasitosti až na doraz, dokud nezaznělo to nepříjemné statické chrčení, při němž má člověk pokaždé pocit, že mu kolem uší vzápětí proletí celá bedna. Ale šlo o účinnou techniku, jak manželku udržet v jistých mezích. On sám, domníval se pan Lierer, něco takového jako meze už dlouho neměl, protože přece zanedlouho zemře. O tom si nic nenamlouval. A ti, kteří jsou zasvěceni smrti, nemuseli, přinejmenším podle jeho chápání světa, něco jako hranice brát vůbec v úvahu, dokonce ani tehdy, když byli naladěni velmi smířlivě nebo samým vyčerpáním už nemohli ani agresivně dýchat. On věděl: Podle všech pravidel umění, jak vystoupit z břehů, v tělesném i duševním ohledu, to byla jediná radost, která mu zůstane až do samého konce. Nezáleží na tom, jak bídně se mu vedlo a jak zničené bylo jeho tělo, stále si mohl dovolit na sebe nedbat a vychutnávat rozmanité reakce svého okolí.
Právě když si pan Lierer zavedl řečovou kanylu do krku, ozvalo se zaklepání. Slepice otevřela oči a zvedla hlavu.
Clemens J. Setz se narodil v roce 1982 ve Štýrském Hradci, kde vystudoval matematiku a germanistiku. Jeho debut Synové a planety (Söhne und Planeten, 2007) byl nominován na cenu aspekte. V roce 2008 byl oceněn na 32. dnech německojazyčné literatury (Bachmann-Preis) a o rok později byl za sedmisetstránkový román Frekvence (Die Frequenzen) nominován na nejvýznamnější německou literární cenu - Deutscher Buchpreis, kde v užším, šestičlenném finále spolu s ním soutěžily např. i Herta Müllerová nebo Kathrin Schmidtová. Nakonec porota ocenila román Kahrtin Schmidtové Ty nezemřeš, ale Setzův příběh o Walterovi, synovi vlivného architekta, jehož ambice narážejí na brutální realitu nakonec autorovi vynesl „alespoň" Brémskou literární cenu. Clemens Setz spoluzaložil literární skupinu Plattform, překládá z angličtiny, zpívá a žije ve Štýrském Hradci.
