Nová premiéra Státní opery potěšila profesionálními výkony, ale režijní koncepce zůstává záhadou.

Dramaturgie Státní opery Praha se rozhodla osvěžit repertoár operetou. Nápad to nebyl špatný, je na co navazovat. Předchůdce Státní opery, Německá opera, hrála operety pravidelně a s úspěchem. Co se ovšem podařilo současné dramaturgii, to nechává v údivu stát nejen odborníky, ale každičkého diváka. Na scénu totiž přišel experiment.

Nehraje se opereta jedna, ale hned tři. Jako první dějství se hraje první dějství Kálmánovy Hraběnky Marici, druhým dějstvím je druhé a třetí dějství Lehárovy Země úsměvů a třetí dějství obstaralo druhé dějství Netopýra od Johanna Strausse mladšího. Pokud v tom nevidíte žádnou spojitost, nejste sami. Volným pojítkem má být vztah muže a ženy, ale tak by se dalo spojit snad všechno.

Opera si pozvala k režii Petra Kracíka, činoherního režiséra z pražské Palmovky, který se nechal slyšet, že ukáže, jak se má nově inscenovat opereta. Kdo by špendlíčkem kopal, prstíčkem hrabal, nových inscenačních postupů by se nedobral. Naopak klišé bylo někdy až moc. Navíc si Kracík, zvyklý režírovat maximálně dvacítku činoherců, absolutně nevěděl rady s mohutným sborem, který svou statičností připomínal nejlepší časy ochotnického divadla. Nejhůře to odnesla Hraběnka Marica, kde se skoro celé jednání čardášovalo, sbor ovšem jen podupával na místě a jemně se vlnil. V Zemi úsměvů na scénu sbor připochodoval jako Čínská lidová osvobozenecká armáda. Co ovšem dělala zrovna na mandarínském dvoře, zůstává záhadou. Petr Kracík označuje svůj režijní přístup jako operetní klipy. Teoreticky je klip stručné umělecké dílo se zhuštěným dějem a výraznou pointou. Jestli tomu odpovídá tříhodinové představení, o tom se dá s úspěchem pochybovat. Jediné, co odpovídalo, je skutečnost, že to byly tři různorodé celky, které mohou existovat samy o sobě a jedinou spojnicí vlastně byli pouze představitelé hlavních rolí, kteří ve všech „klipech" hráli.

Hudba to přežila

Opereta ve své vrcholné podobě je pěvecky vysoce náročná a není divu, že je často inscenována operními domy, poněvadž běžné operetní soubory prostě na to nemají pěvce. Problém je ovšem s mluvenými pasážemi. Je to marné, z operní divy činoherního herce neuděláš. Ač režii měl činoherní režisér, ani na scéně Státní opery tomu nebylo jinak. Hlavní hvězdě premiérového večera Jitce Svobodové, jež hrála Maricu, Lízu a Rosalindu, občas nebylo rozumět a občas nebyla slyšet. Diváci si mohli přečíst texty na displeji, ovšem za předpokladu, že uměli německy nebo anglicky. Pěvecké výkony naopak nebyly špatné. Nejvíce zazářila Jana Sibera, která roli Mi a Adély zvládla nejen pěvecky, ale i herecky. V Netopýrovi by nikdo nevěřil, že není angažována jako operetní subreta. Navíc zpívala intonačně čistě, což se nedá říci o Janě Levicové, která jako Manja a Princ Orlofski měla občas problémy. Hlavní mužská hvězda představení Miloš Horák byl v rolích Župana, Čanga a Franka pěvecky velmi dobrý, herecky už to bylo slabší. Právě na jeho postavě se ukázalo, že všechny řeči Petra Kracíka o odbourání klišé byly jenom - klišé. Všichni ostatní sólisté, sbor i orchestr pod vedením Františka Drse předvedli velmi slušný výkon.

Zcela mimořádná byla choreografie a výkon baletu. Choreograf Pavel Ďumbala hýřil nápady a všechna, skutečně všechna taneční čísla nesla pečeť mimořádnosti. Valčík mohl jít rovnou na předtančení na ples Vídeňské opery a za kankán by se nemuseli stydět ani v Moulin Rouge. Sólisté Rebecca Kingová a Viktor Kocian tančili až snově. Pochválit je třeba i kostýmy Josefa Jelínka, které hýřily barevností v Hraběnce Marice, pompézností v Zemi úsměvů a šarmem a elegancí v Netopýrovi. Scéna Petera Čaneckého oscilovala mezi popisností a lehkou abstrakcí a vlastně přesně ukázala nesourodost tří uváděných děl.

Pěvecká čísla byla uváděna v německém originále, mluvené slovo bylo samozřejmě v češtině a nad oponou běžely německé a anglické titulky. Vypadá to, že by Státní opera chtěla z tohoto představení udělat svůj vývozní artikl. To je ovšem na pováženou. Už s ním jede na Smetanovu Litomyšl. Proč zrovna s ním, když na repertoáru má celou řadu skvělých operních představení, které by ji mohly reprezentovat podstatně lépe, zůstává otázkou. Je i otázkou, proč si dramaturgie, chtěla li inscenovat operetu, nevybrala některou z onoho nepřeberného množství klasických operet a neinscenovala ji nověji. To, co se jí povedlo představit pod názvem Vivat opereta, operetě moc neposloužilo. I když všichni asi souhlasíme, že opereta by měla žít. Při cestě domů se maně přistihnete, jak si broukáte některou z melodií. Za to však nemůže uvedená inscenace, ale pánové Kálmán, Lehár a mladší Strauss, poněvadž jejich melodie jsou skutečně nesmrtelné.