Nový český film Jarmareční bouda režiséra Pavla Dražana je podobenstvím s jasným a jednoduchým poselstvím a je také v české kinematografii po dlouhé době prvním pokusem o čistě autorský film. Autor v něm nezobrazuje realitu, ale tvoří vlastní svět.
Uříznuté pahýly rukou, lidé ničící zbytky loutkového divadla kdesi uprostřed neurčité jarní krajiny a křičící loutkář, kterému Člověk usekl obě ruce za to, že si dovolil s plastovou panenkou mimina předvádět scénku o tom, jak je lidské plemeno nabubřelé a hloupé, jak se lidé ve své pýše domnívají, že jsou mocní a chytří, to je jedna z úvodních scén nového českého snímku Jarmareční bouda.
Ona jarmareční černohumorná krutost, která provází celý film, ale jako by nebyla dostatečná, jako by byla málo na to ukázat, co slibuje úvodní titulek, ve kterém se píše, že lidé jsou nenapravitelně hloupí, pyšní a krutí, a co předznamenává následující obraz vesmíru, kde slyšíme doznívající lidský křik. Mezi hvězdami se odráží jakési zbytky zvuků lidského boje, který nikdy nekončí, boje, který je ale proti tomuto nebi nicotný.
Krajina mimo čas a prostor
Jarmarmareční bouda je, jak sám autor filmu Pavel Dražan říká: „Drsným podobenstvím o světě kolem nás", podobenstvím, které má ale jasné a jednoduché poselství a jehož obrazy pracují s jakousi pohádkovou schématičností. Postavy filmu nemají jména a nemají ani duše. Jsou to loutky, výtažky něčeho z lidské esence, předvádějící jednoduchou jarmareční povídačku uprostřed času nečasu, uprostřed neurčitého prostoru. Vše se totiž odehrává v krajině, která může představovat jakékoliv místo a která zároveň může být i mýtickým pohádkovým prostorem bez času.
Přesto jako by tu ale chybělo tajemství mýtických bytostí, protože tento jednoduchý obraz krutého světa je pouhou autorskou vizí, která nereflektuje bohatost a vrstevnatost onoho „krutého" světa kolem nás.
Základní linii filmu tvoří několik epizod hlavní postavy, která nemá jméno, ale říká se jí Člověk. V podání velmi sugestivního Jaroslava Duška prochází Člověk světem a uplatňuje v něm svou moc. Prochází světem, jehož obyvatelé připomínají slaboduché primitivní bytosti a kde dospělí představují děti. Ty v podání dospělých herců kromě naivity zosobňují i krutost, která je jejich přirozeností a s níž jsou schopny tyranizovat slabší. Člověk v tradiční hlupákovské rádiovce stvoří slunce, pokusí se omladit starce a všechny své neúspěchy dá za vinu ostatním. Sám vždy odchází zcela přesvědčený o své moci.
Součástí podivného světa je také několik dalších minimalisticky ztvárněných příběhů. Velké nabubřelé dítě v podání Dana Bárty tyranizuje chlapce, kterého opět hraje dospělý muž. Jejich hra na kotouly, „nejstarší hra na světě", jak velké dítě říká, končí tak jako všechna krutá představení smrtí slabšího.
Na hranici snesitelnosti
Oproti dvěma zmiňovaným liniím, které jsou mimo jiné velmi zajímavé z hlediska hereckých výkonů, jsou ale ostatní trochu slabším odvarem, který místy sklouzává až k nevkusnosti, jako je tomu například v epizodách ze života podivné rodiny, rodiny, jejíž členové se tetelí nadšením nad talířem plným hnědého cosi a označují za vrchol lidstva oběd. Nevkusný je tu především obraz rodičovské lásky, lásky fyzické, která, jak je jistě záměrem, nemá daleko ve svém obrazovém ztvárnění k odpornosti. Na pováženou je také krátká patetická linie milenecké dvojice zosobňující čistou lásku. Podle konce jejich příběhu ale zřejmě v tomto světě žádná čistá láska neexistuje. V tomto momentu se skoro zdá, že minimalismus a schématičnost příběhů, jako by byla už na hranici snesitelnosti.
Nicméně film režiséra Pavla Dražana je po dlouhé době v české kinematografii pokusem o čistě autorský film, o film, který se pohybuje na území nikoho a pokouší se stvořit sama sebe, svůj vlastní prostor. Bohužel ani obrazově ani tématicky není tento snímek ničím nový, ani překvapivý a vzhledem k tomu, že jsou jeho postavy pouhá schémata, neumožňuje ani prožívání emocí, které měli zřejmě jednotlivé epizody složit dohromady. Přesto je to snad výzva, že tento druh kinematografie také existuje a že by měl být součástí filmové produkce, která se poslední dobou upíná pouze k příběhům vycházejícím z naší reality.
Jarmareční bouda je remakem stejnojmenného snímku Pavla Dražana z roku 1982. Jeho film tehdy získal ocenění na festivalech nezávislého filmu a byl u nás zakázán. Podle autora se jeho nový filmový počin v zásadě drží své předlohy. Je ale o mnoho delší a má nové herecké obsazení a možná je také trochu těžkopádný ve své nostalgické hodnotě, kterou pro určitou generaci jistě má, ale kterou s ní nové generace nemusí nutně sdílet.
Jarmareční bouda (Česká republika, 2009). Žánr: Drama. Délka: 84 min. Scénář a režie: Pavel Dražan. Kamera: Diviš Marek. Střih: Jiří Brožek. Hudba: Pavel Dražan, Matěj Porteš. Hrají: Jaroslav Dušek, Pavel Liška, Dan Bárta, Hana Baroňová, Karel Zima, Matěj Porteš, Martin Dušek. Distribuce: Film Europe. Premiéra: 4. března 2010.
Film o filmu, zde: http://www.ceskatelevize.cz/program/10275512553-03.03.2010-22:15-2-film-o-filmu-jarmarecni-bouda.html?online=1
