Heroina, salónní dáma, ale také nezbedná fejetonistka lokálních novin. Na vrcholu své herecké kariéry zosobňovala Marie Laudová-Hořicová (1869-1931) výrazný typ herectví, jemuž dominovalo silné gesto a zřetelná mluva. Stála rovněž u základů dramatického oddělení Pražské konzervatoře.
Poprvé vystoupila na scéně Národního divadla 25. listopadu 1889. Bylo to v titulní roli Dumasovy Bagdádské kněžny. Dovršila právě čerstvě 20 let. V té době to nebylo až tak nic divného, některé její předchůdkyně, ale koneckonců i následovnice, začínaly často dříve. Jak později napsal divadelní kritik Jindřich Vodák: „Přišla, pohlédla, zvítězila." Herečka Marie Laudová-Hořicová, žena „vášnivého temperamentu, vášně a ohně", jak napsal tentýž kritik, ale i „jasné a uvědomělé rozumovosti".
Tolik diskutovaná i proklínaná budova, která byla doposud hájemstvím souboru Laterny Magiky, se vrátila pod křídla Národního divadla.
V uplynulém týdnu zahájil v Praze už 14. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka, který nabídl osm inscenací a scénických čtení z divadel Německa, Rakouska, Švýcarska, Lucemburska a také izraelského Tel Avivu. Jako prolog festivalu byla v Divadle Na Vinohradech uvedena inscenace režiséra Dana Špinara Vojcek, která získala ocenění za nejlepší interpretaci německé hry na českém území. Cena dosud nazývaná Max byla přejmenována na Cenu Josefa Balvína, nedávno zesnulého překladatele a dlouholetého dramaturga festivalu. Mottem letošního ročníku se stala slova Osud a naděje, která představují dva velké životní principy.
Legenda, fenomén a mýtus. Po celý život věřil tomu, že divadlo má smysl, i když ho mnozí přesvědčovali, že tomu tak být nemusí. Vždy tak trochu litoval, že se proslavil především jako režisér, nikoliv jako herec.
Výstava s názvem Prolomit prostor v nové budově Národní technické knihovny je věnována experimentálním divadelním dílům, které zaujaly mírou propojenosti scénografie a architektury, stejně jako pojetím reality a prostoru a idejí představení.
