Snad Švejkova pověstná sympatie k Maďarům, projevovaná někdy i pádnými ranami opaskem, může za to, že vlak Eurocity z Prahy do Budapešti se jmenuje Jaroslav Hašek. Po nástupu do soupravy nepřipomíná nic klasikovu bohémskou náturu. Snad jen abyste nezapomněli, že jste ve střední Evropě, místo otevřeného vagónu, kam jste si zakupovali jízdenku, najdete pod stejným číslem vůz tvořený kupé. Jinak s vámi ovšem zacházejí ohleduplně, vítají vás, informují a loučí se s vámi dvoujazyčně, přičemž se jim daří dodržovat jízdní řád. Snadno by se vám tak mohlo stát, že byste propadli sklonu považovat toto civilizované zacházení za standard, zkrátka za samozřejmost, k níž naše dráhy konečně lopotně dospěly.
Jenže v prostoru, kde jsou státy tak velké, že jste schopni přejet je rychlíkem za hodinu či dvě by měly být standardy v dopravě sdílené, protože jinak ztrácejí smysl. Vlak Eurocity Avala jede z Bělehradu přes Budapešť do Prahy. V Bratislavě měl desetiminutové zpoždění, jako by chtěl jemně signalizovat, že všechno na světě nemusí být vždycky perfektní, protože by to byla nuda. Najít si místo podle místenky bylo nemožné, někdo prostě patrně zapomněl vozy označit. Ale na tom by záleželo jen puntičkáři. Bylo stejně poloprázdno a mohli jste si vybrat sezení podle svého gusta a momentální nálady. Nesměli jste ovšem potřebovat záchod, protože tam byste o náladu přišli. Nikdo cestující nehýčkal předtočeným hlášením, kam kdy souprava přijede, protože vzhledem ke zpoždění by to nebyla pravda. Doteď mi vrtá hlavou, čím to bylo, že se v Avale nedalo číst. Po dosažení svižné cestovní rychlosti jsem chytil boční vibrace a připadal jsem si jako hrášek na sítu. Stabilizovat text jsem zkrátka nedokázal. Napadlo mě, že po stejných kolejích jezdí pendolino a tam se můžete pustit i do Dostojevského.
Pro samé dopravní zpravodajství jsem málem zapomněl na to nejdůležitější. Na Slovensku přestal vycházet Žurnál, jeden z mála seriózních týdeníků. Někdy o něm kolegové mluvili jako o slovenském Reflexu.
