Členka poroty ceny Magnesia Litera nás vtahuje do atmosféry hledání a nastiňuje důvody rozhodnutí k udělení ceny v kategorii poezie. Šíře této úvahy pak překračuje mediální redukci trojice nominovaných.Letošní klání soutěže o výroční knižní ceny Magnesia Litera máme šťastně za sebou. Úlevný pocit se pojí s pocitem uznalým. To není samochvála porotců, ale radostné vědomí, že existují nakladatelé, kteří vydávají české autory bez vyhlídky na zisk, podnikají i s jistým rizikem ekonomickým a s vědomím, že se nedočkají ani valného kritického či čtenářského ohlasu. Například nakladatelství Paseka vydává Josefa Váchala a jeho Šumavu umírající a romantickou, obdobně Akropolis, které spolu s Divadelním ústavem a nakladatelstvím Kvarta už od roku 2000 zpřístupňují Spisy Františka Langera. Zařaďme k nim i nakladatelství Torst – kniha Josefa Koudelky Invaze 68 je dokument mezinárodního významu. V Liteře za naučnou literaturu jsem pro publikaci Vojtěcha Kolmana: Filosofie čísla (nakladatelství Filosofia). Rozumím z ní nanejvýš pojmu reálné číslo. Nevím, co je to Cantorův diagonální argument, Dedenkindův rekursní teorém, Bolzanova věta o mezihodnotě a podobně, ale chci, aby se vědělo, že mezi námi žije vědec, jehož dílo bude jistě v brzké době přeloženo do některého světového jazyka. V kategorii Litera za publicistiku bych si vybrala knihu Františka Štorma Eseje o typografii. Zajímavě se v ní prolíná technika, estetika, historie i humor. Z překladové literatury fandím maďarskému autorovi Sándoru Máraiovi a jeho Deníkům I. a II. v překladu Ester Sládkové a Dany Gálové (Academia). Ale skvělí jsou prý i další: Burití od Joao Guimaraese Rosy v překladu Vlasty Dufkové (Torst) a Carl‑Johan Vallgren, jehož Příběh podivuhodné lásky přeložil Zbyněk Černík (dybbuk). A Litera pro děti? Lákají mne Lichožrouti Pavla Šruta (Paseka), ale i plyšový lvíček Aleny Ježkové z knihy Prahou kráčí lev (Práh). Zajímalo by mne, komu by svůj hlas daly děti, kdybychom je do poroty přizvali. V kategorii prózy mne víc zajímá, kudy se ubírá současný literární hrdina, ať je autorem kdokoli.
Litera za poezii. Pětičlenná porota se domlouvá přes internet. Vzájemně si předává připomínky, postřehy. Titulů je víc než dost. Některé byly poslány do soutěže předčasně – potřebují ještě v ústraní dozrát. Jiné postrádaly osobitost a po prvním přečtení jsou zapomenuty. Jindy zaujme spíše rozpor mezi anotací knihy a jejím obsahem. Ale jsme všichni jenom lidé a vidíme sebe i své dílo v mnohem lepším světle, než je tomu ve skutečnosti. Shrnutí: současná poezie ztrácí mnohomluvnost, verš se zkracuje, mnohdy blíží próze. Na druhé straně se znovu obnovuje sonet a do popředí se dere haiku. Občas je ve verších slyšet holanovština, ale jaksi zdáli. Básníci netouží po hermetické uzavřenosti. Ubývá uslzených osobních lyrických výpovědí. Přibývá vědomí, že se svět netočí jenom kolem mne, ale je hodně toho, co nám všem svírá dech. Nikoho nepřekvapí, že se sbližuje poezie psaná a zpívaná. Mezi přihlášenými autory nechyběl například Jaroslav Hutka, Jan Burian či Jiří Dědeček, poezii mladých ovlivnil i Jaromír Nohavica, jak přiznává Světlana Kočí, jedna z přihlášených autorek: „V knize jsem se podívala jedenáctkrát na Jaromíra Nohavicu, a to pokaždé z jiného úhlu pohledu.“
>Semifinále
Tolik obecně. Hodně se diskutovalo o těch sbírkách veršů, které si pozornost zasluhují, byť třeba nebudou patřit mezi vyvolené. Například Hana Fousková a její sbírka Psice. Nenápadná autorka, známá jen úzkému okruhu zasvěcenců. Verše mapují svět, který zoufale potřebuje přirozenou rovnováhu. „Země je jablko vonící syrovostí / Tráva je zelená jako touha / Potok vytřepávající vodu ze sebe / je nehybnost sama. / Mlčící bouračka rozsápaná / mluví jak příslib / na rašící kmen přiklopili káď / očekáváním vzhůru / Oheň ustrnul v procesu doutnání / ale něčí široké plece už nesou nové poleno / louky se rozvinují pod síťkovím stromů.“ Ale poezii nestačí jen empatie. Chce mnohem víc. Ale co je to víc? Znamená to produševnělost? Pryč z povrchu? Verš není smeták ani potápěčský skafandr. Právě ta míra mezi vnějším a vnitřním je určující, ale zároveň unikavá. Ačkoli má poetika svá pravidla, není to exaktní věda. Co přijmu v jedné básni, může mne odpudit v druhé. Objevuji mezi jednotlivými autory a knihami verše, které jsou stejně prosté jako drtivé. Kolegové upozorňují na básnický debut Jakuba Řeháka Světla mezi prkny. Texty připomínají téměř dokumentární záběry města, básník bez upozornění sklouzne do erotiky či hororu. Znovu se vracím spíše k veršům nenápadným. Přirozený rytmus, objevný, ale nepřezdobený jazyk mají svou váhu. Za připomínku stojí dva autoři z nakladatelství Host. Radek Malý: Malá tma. Mladý autor má už svou osobitě vyhraněnou poetiku, hravost a nadlehčenost: „Čas plyne dvěma odlišnými tempy / Prší a Češi opouštějí kempy / Dvojhlavé karty, plastový nábytek / Na pláži leží odžitý zážitek // Smutní jak Srbové uprostřed Evropy / Bez moci, moře a Kosova Bez ropy / Zavála bríza Všecko uletělo / A má-li Balkán duši, má i tělo? // Kotorské kočky hubené a plaché / značkují místa na mapách svým pachem / a kdyby Srbsko stokrát chtělo moře / dostane jenom jizvy Černé Hoře.“
Druhý je Stanislav Denk se sbírkou Kámen mlýna. I jeho řeč je střídmá, přesná jako násobilka. „SLOUPY. Hranice. Ulice široká. / Utíká kočka divoká. / Reflektor. Cesta je prašivá. / Na stopu bláta nezbývá. / Zůstaň. Písek je nepohřbený.“ V básni U kořenů autor rovněž neplýtvá slovy, ale jeho vidění je velice fotogenické: „Malinká proláklina. / V kořenech starého dubu. / A v ní je voda. / Tenká jak proutek / mládí.“ Naproti tomu Vladimír Šrámek v básnické sbírce Řeč chce syna (Weles) má verše dynamičtější: „země břichem vzhůru / v polích bloudí silueta léta / z rybníků mraky kradou plech / nebe škrtá zápalnou šňůru / nuda se udí v komínech // draci ve větru tlusté tváře / tělo jak luk nad tělem / dívky se zbytky svatozáře / voní popelem“ i erotičtější: „co s tvými úly? / vpůli přestat? / když jsem tak dlouho / nejed // tak jako s vírou? / nechat se nehtem jen / svisle přejet?“
A takto se vyznává žena: „Ale jsem rozžhavená / až tečou kameny / a rozpadají se stébla / a víno stále silněji připomíná / tebe / ztraceného rukama i jazykem / v mlčení mého těla // dnes se opět hlásím v předsíni bludiště / vlhko stéká po stěnách / chvěji se jako poslední paprsek / zhasne / a nejsem / a nenahmatáš nic / neochutnáš / mé temně rozperlené lacrimoso.“ (Lydie Romanská: Svlékání z růže, vydal Montanex).
Ticho, hudba a prostor
Pomalu se přesouváme k autorům, jejichž básnické sbírky mají šanci patřit mezi vyvolené. Viola Fischerová a její Písečné dítě? Jedna z nejvýznamnějších českých básnířek prodlužuje linii Halasových Starých žen. Básnířka lásky, která je už jen ve vzpomínkách. Najednou je tu sbírka o milostném přátelství dvou žen. Sytý, neopakovatelný příběh. Ale ozve se hlas, že paní Fischerová píše další básnickou knihu a ta bude ještě více fascinující. Tak si počkáme.
To už máme na rtech tři jména: Jana Štroblová, Karel Šiktanc a Bohumila Grögerová. To nejtěžší je před námi. Vybrat jedno jediné. Jsou nesrovnatelní, ale styčné body se nabízejí: motiv ticha či hudby a motiv prostoru.
Karel Šiktanc a jeho Vážná známost (nakladatelství Karolinum) je věrný svému stylu. Verše spíše ryje, než píše. Robustní, syrové obrazy. Slova autor někdy vytváří, jindy je nachází mezi nářadím či haraburdím. Je to svět někdy brunátný, jindy ponořený do tichého světla: „Lepí se, drápou na krev / ostružiny… ruce, co mě hladí, / chybí prsty. / U necek s vápnem napřímil se keř / a vrtí bílou hlavou // Po teplém cementu jde list / nahá elektřina bije po fasádách / naprázdno // lampy šrafují dům, / kouř leze obouruč někam do nebe.“ Jako by Šiktanc dovedl nastínit ticho, pokud před tím vyvolá nepříjemný zvuk: „Tahač s návěsem udělal líný velkolepý kruh / drť skřípla, cukla v prach… / a bylo za vším ticho. // Flák břidle v obilí jak němá pointa / a slyšet svalstvo dřev jak měkce v tkáních / trne, kroutí se a pne.“
Jinde: „Chlap utrh dveře. / A bodlem nakopl nejbližší židli… Zvřískla, / letí přes lokál šeptem, / tříští se rozhihňané sklo.“ Básník je doma v kraji kolem Lidic a v krajině Máchově: „Skleněné předpokoje jezera Pootevřeno / voda v Cípu má stříbrný znak – / jediná vlna při vsi / plave ouško. / Stříká, máš šátek na krku… pruh aster zmít se, / černé paže stromu / zaúpěly jako pod šroubem / Ten, co šel poslední nahoru k Bezdězu, / pohladil v lesích lišku proti srsti.“
Ticho v poezii Jany Štroblové Lament (Akropolis) je velice hudební: „Když při velké noční hudbě do tympánů cell / do lesních rohů v mém lese jako při vichřicích / udeřilo dnes ticho / a vesmírný splín zaskučel / ve všech svých nástrojích strunných / dechových i bicích / já věděla: jsem to já / já komu se tak děje / to ve mně hřmot ticha těká / ‚Postůj a hned zas jdi‘ / větve však zaštěbetaly že kámen beznaděje / ještě snad zaživa mě nezazdí.“ Básnířka prochází krajinou jako tichá strážkyně, ale bez mesiášského komplexu. Nemusí to být vždy krajina její, ale vždycky je to krajina něčí. Domov někoho. Z veršů Lamenta je slyšet úzkost z bezmoci, stud za lidské mlčení: „Slyšíš je? / básně bystřin / Jen ať táhne k čertu / hluchý dav co mu beztak duši dal // Odmlku odvalí ta voda ze rtů / má spodní proudy dává tušit dál / než na břeh / teče za krk přes záda / všem netečným a zaplaví zem zvěstmi // Bezkonečně / Jak Šeherezáda: / chce‑li žít / odmlčet se nesmí.“
Konečně Bohumila Grögerová a její Rukopis (Pavel Mervart, Červený Kostelec). Co říci na verše, které vykročily z poezie? Všude pulsující slepota: „za širokými okny mé ložnice v noci bez hlesu / pochodují halapartníci / zbrojnoši podobní rozsochatým stromům / sunou se krok za krokem / zleva doprava / konce jim není / zažene je až svítání.“ Rukopis je jednolitá výpověď, na první pohled monolog, ale to je jen zdání. Básnířka stále s někým rozmlouvá, mluví k věcem, k lidem přítomným i nepřítomným. Hovoří s mrtvým druhem i s Bohem. Řeč protkaná modlitbou: „Pane / prosím / zastav ten proces / dodej mi síly“. Nenajdeme závratnou básnickou představivost. Verše jsou holé až na dřeň. Pryč je hra se slovy. Pryč jakákoli hra, nejde o experiment, ale o nahou pravdu: „kam se poděla má vidění? / z mohutné hlavy / plesnivina / práchnivina / pavučina / mozaika po níž jsem šlapala / unikla vysoko / tam na ni nedosáhnu / ráno co ráno jen otevřu oči / vznáší se zalitá hustou kaší z barevných perliček / rotující žárovky už nevídám / dobaletily.“
Hrozí, že výběr ovlivní lidská tragédie. Zúžený prostor, kterého je poezie Šiktance i Štroblové ušetřena. Váháme. Štroblová, nebo Grögerová? Musí to být poezie, kdo určí výsledek, nikoliv lidský osud, třeba přebolestný. Štroblová píše o světě zasaženém bolestí. Grögerová o bolestí zasaženém lidském těle. Štroblová se nevzdává naděje, Grögerová lidské důstojnosti. Obě jsou velice silné. Konečné rozhodnutí: Rukopis. Snad pro to prorocké nahlédnutí, že přichází čas, kdy poezie překročí svůj stín: „corbiēra jsme v knihovně nenašly / pokusím se hledat poezii jinde než v básni / přítelkyně mi čte kapitoly / z kvantového vesmíru t. heye a p. walterse / kdesi jsem četla že věda zbavila svět kouzla / jaký nesmysl!“
Autorka je básnířka a spisovatelka, zakladatelka Divadla hudby a poezie Agadir.
