Případů obvinění katolických kněží ze sexuálního zneužívání dětí přibývá a stejně rychle se množí i prohlášení vysokých činitelů katolického kléru, kteří je vydávají za individuální selhání, s nimiž se setkáme v každé instituci od armády až po skauty. Z českých církevních hodnostářů se takto nedávno vyslovil dnes již bývalý arcibiskup pražský Miloslav Vlk, podle něhož pedofilní skandály nejsou „specialitou" kněží, kteří žijí v celibátu. A do přímé souvislosti s otázkou celibátu by zneužívání nedával ani předseda České křesťanské akademie Tomáš Halík. Dodává nicméně, že představitelé církve by se ve spolupráci s teology, psychology a pedagogy měli zamyslet nad problémy křesťanské etiky a nad církevními pravidly v oblasti sexuálního života. Nabízí se tedy otázka: Jsou případy církevní pedofilie skutečně dílem několika zbloudilých ovcí, nebo zde církev jakožto instituce necudně obnažila své obscénní pozadí?
Obscénní dvojník veřejného zákona
Podle slovinského filozofa Slavoje Žižka má každá instituce kromě své oficiální veřejné tváře ještě také své skryté, neoficiální pozadí. Tvoří ho soubor latentních praktik a rituálů, které sice nenacházejí oporu v oficiálních pravidlech dané instituce, bez nich by ale příslušná instituce byla jen prázdnou skořápkou mrtvých principů.
Tuto odvrácenou tvář oficiálního zákona Žižek ilustruje na filmu Boba Reinera Pár správných chlapů (A Few Good Men, 1992). Tom Cruise a Demi Moorová v něm ztělesňují armádní obhájce, kteří zastupují dvojici příslušníků námořní pěchoty obviněných z vraždy svého kamaráda. Při procesu vyjde najevo, že jednali s tichým souhlasem svého velitele, který tak pouze toleroval nepsaný kód námořní pěchoty. Ten připouští noční trestání vojáka, který se prohřešil proti kolektivní cti sboru, tentokrát se však výchovná lekce „správným chlapům" vymkne z rukou a odpadlík za svůj prohřešek zaplatí životem. Přesto jsou pachatelé nakonec obvinění zproštěni, aby na lavici obžalovaných místo nich usedl jejich velitel.
Tento zdánlivě logický závěr zcela přehlíží klíčový podíl, jaký mají v každém společenství nepsané zákony na kultivaci pocitu kolektivní sounáležitosti. Ty nejsou ani tak explicitním popřením oficiálně uznávaných zákonů jako spíše implicitním doplňkem explicitně definovaných principů. Bez opory v souboru nepsaných norem a konvencí bychom vůbec nevěděli, jak máme v praxi používat jejich kodifikovaný protějšek. Bez podpůrné sítě často kuriózních a někdy i vysloveně barbarských obyčejů by se oficiální zákon změnil v mrtvou literu. Diplomat, který by si perfektně osvojil jazyk a zákony země svého působení, aniž by cokoliv tušil o obyčejích jejího národa, by mohl způsobit diplomatickou roztržku nebo dokonce válečný konflikt. Z nepsaných pravidel jakožto spontánního podloží kodifikovaného zákonodárství každopádně vyplývá daleko menší pravděpodobnost, že se z nich stane nástroj subverzivního popření explicitních zákonů, než že se z nich rozvine jejich obscénní dvojník.
Excesivní duch etablovaných institucí
Další často uváděný příklad skryté nadvlády obscénního „zákona noci" Žižek čerpá z pochmurné historie rasové diskriminace černošského obyvatelstva amerického Jihu. Ve dne se bohabojní občané věnovali svým občanským povoláním a žili příkladným životem manželů a otců rodin, zatímco v noci přes sebe přetahovali bílé rubáše Ku Klux Klanu a vyráželi terorizovat a lynčovat bezbranné Afroameričany. Pro schizofrenní rozpolcenost každodenní existence bělošské většiny jižanských států bylo při tom příznačné, že o nočních násilnických eskapádách za denního světla zpravidla nepadlo ani slovo. Kdyby se někdo z jejich středu o nočních událostech přece jen odvážil otevřeně mluvit nebo o nich dokonce uvědomil představitele zákona, hrozila mu exkomunikace a často i fyzická eliminace. Obscénní suplement veřejného zákona, jakkoliv se nám v případě bělošských rasistických pogromů může zdát svrchovaně patologickým fenoménem, rozhodně není anomálií. V jistém smyslu lze dokonce říci, že podobné výstřelky dané civilizaci propůjčují její plnokrevný charakter.
Třetím příkladem, na němž Žižek s oblibou demonstruje nadvládu obscénních rituálů noci nad střízlivým zákonodárstvím dne, jsou případy sexuálního zneužívání dětí katolickými kněžími. Skutečnost, že se tyto případy dějí s takovou pravidelností a jsou stejně pravidelně kamuflovány, neklamně svědčí o jejich systematickém a institucionálním charakteru. „Když tedy představitelé katolické církve trvají na tom, že tyto případy, jakkoliv skandální, jsou vnitřní záležitostí samotné církve, a projevují velkou neochotu spolupracovat s policejními vyšetřovateli, mají svým způsobem pravdu," konstatuje Žižek v textu Tolerance jako ideologická kategorie (2007). „Pedofilie katolických kněží totiž není něčím, co by se týkalo jen osob, které si s ohledem na zcela nahodilé okolnosti své osobní minulosti bez jakéhokoliv vztahu k církvi zvolily povolání kněze; je to jev, jenž se týká katolické církve jako takové, jenž je vepsán do mechanismu jejího fungování jakožto socio-symbolické instituce... Ztotožnění s tímto obskurním pozadím je tedy klíčovou ingrediencí vlastní identity křesťanského kněze; když nějaký kněz seriózně (a nikoliv jen rétoricky) tyto skandály odsuzuje, vylučuje se tím z církevní komunity, přestává být ‚jedním z nás'. Náležitou reakcí na církevní vytáčky by tedy neměla být jen námitka, že se zde jedná o kriminální případy, a že když se církev bude zdráhat poskytnout plnou součinnost na jejich náležitém prošetření, stává se jejich spoluviníkem; katolická církev jako taková, jakožto instituce, by měla být podrobena vyšetřování s ohledem na systematické vytváření podmínek pro tyto zločiny."
Když se tedy současný papež svého času pokoušel zamést případy pedofilních kněží pod koberec, nechoval se v principu jinak než jako zodpovědný velitel vojenské jednotky, jenž hájí své muže, kteří se sice prohřešili vůči explicitním pravidlům ozbrojených sil, nicméně tak učinili ve chvályhodné snaze posílit jejich kolektivního ducha. A není pravým opakem zodpovědného velitele právě plukovník Jessep z filmu Pár správných chlapů, který se vinu za smrt vojáka snaží hodit na své mužstvo, místo aby za ni převzal plnou zodpovědnost? A nebyl by onou pověstnou „skvrnou na čistém štítě armády" velitel, který by takové případy denuncoval svým nadřízeným v dobré víře, že tak zachraňuje pošpiněnou čest své jednotky, když by tím zároveň neodpustitelně zrazoval jejího kolektivního ducha? Ať tak či onak, nemůže být pochyb o tom, že excesy vojáků ve válečných zónách jsou pouhou extenzí obscénních rituálů, které udržují při životě kolektivního ducha vojáků vystavených stresu přímého boje.
V osidlech perverzního otce
Snímek Pár správných chlapů tedy nejen vrhá světlo na odvrácenou tvář veřejných institucí, ale potažmo naráží také na propastný skandál samotného zákona. Ve spise Totem a tabu (1913) Sigmund Freud demaskuje bytostně transgresivní povahu zákona, když jeho počátky spojuje se zákazem incestu. Klade ho do přímé souvislosti s mýtem o archetypálním kmenovém náčelníkovi, jenž dal svým synům manželky z jiných kmenů, aby se tak sám mohl zmocnit všech žen svého kmene. Zákaz incestu tedy mohl získat svou všeobecnou závaznost jen díky dílčí, nicméně fundamentální výjimce. Na tuto exkomunikaci reagovali synové vzpourou proti otci, když se ho pokusili zabít a opětovně si přivlastnit ženy svého kmene. Z původu zákona ve svévoli a transgresi přitom podle Freuda plynou dva důsledky. Jednak je s ohledem na svůj svévolný charakter zákon trvale vystaven hrozbě subverze, a jednak jeho kořeny v transgresi svádějí k perverzi. A je to právě perverze, která je nejvlastnějším živlem obscénního „zákona noci", odvrácené strany zákona oficiálního. Mezi potomky archetypálního otce se totiž skoro vždy najdou nějaké „zbloudilé ovečky", které se rozhodnou následovat jeho neblahý příklad. Proto také Lacan píše slovo perverze s pomlčkou (père-version), tedy jako zákon otce, čímž vyjadřuje niterné sepětí perverze a transgresivního zákona archetypálního otce. A kvůli této niterné provázanosti perverze a zákona vesměs perverze není subverzivní.
Podle Žižka je na případech církevní pedofilie nejskandálnější to, že církevní prostředí není jen jejich nahodilou kulisou; toto prostředí je jejich integrální součástí, když hraje roli bezprostředního instrumentu svádění. Materiál pro tento svůj argument čerpá Žižek z článku Garryho Willise „Scandal" publikovaného na stránkách The New York Review of Books 23. května 2002. Ve svém obšírném rozboru několika případů církevní pedofilie Willis konstatuje, že „za předehru obvykle posloužila nějaká modlitba. Samotná místa, na nichž k zneužívání dochází, jsou prosycena náboženstvím. Jedna z nezletilých obětí otce Paula Shanleyho z bostonské arcidiecéze uvádí, že její martyrium začalo, když se ve zpovědnici vyznala z ‚hříchu' masturbace. Zpovědník chlapci sdělil, že masturbace nemusí být ‚smrtelným hříchem' a že zná na jeho soužení lék. Nato si chlapce odvedl do svého srubu uprostřed lesů a tam mu ukázal, jak se mohou uspokojovat navzájem." Na tomto svědectví je pozoruhodné, že záměrné porušování tabu je pedofilem prezentováno jako lék na jeho porušování spontánní. Kněz se tedy očividně situoval do role freudovského perverzního otce, jenž svého syna ponouká k porušování zákona, na jehož dodržování má coby jeho původce a nejvyšší opora dohlížet. V této praxi se zrcadlí paradox zákona, který svou univerzální platnost mohl získat jen díky zakládajícímu aktu své transgrese.
Namísto říše zla sexuální predátor
Dnes, kdy naše hypersenzitivní postmoderní ega podrážděně reagují i na ten nejnepatrnější náznak narušení našeho soukromí, kdy je dokonce i letmý pohled vykládán jako neklamná známka sexuálního obtěžování, kdy speciální týmy kriminalistů monitorují počítačové sítě ve snaze dopadnout organizované gangy pedofilů, se všeobecné vážnosti těší instituce, která se soustavně a dlouhodobě takřka před zraky veřejného mínění masově dopouštěla sexuálního zneužívání dětí. Těžko si představit přesvědčivější doklad morálního bankrotu naší postpolitické éry, než je tato dokonalá slepota k prokazatelným excesům veřejné instituce oproti přehnané vnímavosti k domnělým prohřeškům soukromých osob.
Přesun ústředního kolbiště naší doby z veřejné do soukromé sféry sugestivně předvádí filmová adaptace bestselleru Toma Perrotty Jako malé děti (Little Children, 2006, Todd Field). Sára Pierceová vede stereotypní život ženy v domácnosti na středostavovském předměstí Bostonu. Z všednodenní rutiny ji vytrhne seznámení s Bradem, který stejně jako ona tráví dny na dětském hřišti. Zatímco se Bradova manželka Kathy věnuje kariéře, stará se on o jejich syna. Frustrace z podřízené role v manželství ho přivede do místního fotbalového týmu, kde se seznámí s bývalým policistou Larrym, jenž omylem zastřelil třináctiletého chlapce. Larry organizuje lokální kampaň proti Ronniemu, jenž byl nedávno propuštěn z vězení, když si odseděl trest za mravnostní delikt. Sáru její manželství citově nenaplňuje, a když manžela přistihne, jak masturbuje u internetového porna s jejími kalhotkami na hlavě, rozhodne se, že se Brada pokusí svést.
Jeden horký letní den zastihne Sáru a Brada s dětmi na veřejném koupališti, kde je upoutá nezvyklý rozruch. Uprostřed dovádějících dětí stojí Ronnie s potápěčskou maskou a rozpačitě se kolem sebe rozhlíží. Zděšené matky jedna přes druhou svolávají své ratolesti, aby je bránily před útokem sexuálního predátora. Zanedlouho už děti a jejich rodiče v sevřeném šiku lemují bazén a mlčky hledí na podivného tvora v jeho středu. Přivolaní policisté vyzvou Ronnieho, aby opustil koupaliště. „Chtěl jsem se jen zchladit," hájí se zoufalý Ronnie. Toho odpoledne se Sára s Bradem poprvé milují.
Všechny indicie nasvědčují tomu, že jde o parafrázi slavné scény zachycující útok žraloka na pláž plnou rekreantů v legendárním Spielbergově hororu Čelisti (Jaws, 1975). Zatímco v něm však hrozbu přinášelo moře v podobě lidožravého žraloka, zde vychází nebezpečí z našeho bezprostředního okolí v podobě sexuálního predátora. V tomto posunu se nepochybně zrcadlí přesun ohniska sociálního konfliktu z veřejné do soukromé sféry. A v tomto smyslu je symptomatické, že k prvnímu aktu nevěry ze strany Sáry a Brada vůči jejich zákonným partnerům dojde v okamžiku, kdy se implicitní ohrožení středostavovské existence obyvatel bostonského předměstí stane explicitní hrozbou, kdy se vetřelec ocitne v samém středu jejich úzce vymezeného teritoria. Jako by si tady veřejný zákon a soukromé mravy vyměnily role, jako by se obscénní podloží zákona stalo jeho explicitní veřejnou tváří. S touto inverzí mezi veřejným zákonem a soukromými rituály koresponduje i odlišná role ochránce zákona. Zatímco náčelník Brody z Čelistí musí v zájmu výkonu své veřejné funkce překonat osobní fobii z otevřeného moře, bývalý policista Larry z filmu Jako malé děti se svůj prohřešek proti veřejnému zákonu pokouší odčinit soukromou válkou proti potencionálnímu ohrožení potomků svých sousedů. V evoluci imaginární figury smrtelné hrozby z lidožravého žraloka v pedofilního devianta jsme tedy podle všeho svědky historicky podmíněné metamorfózy všeobecně známého veřejného nepřítele v nevypočitatelného lacanovského Souseda.
Prokletí politické korektnosti
Ve světle této redukce veřejného zákona na soukromé mravy musíme nejspíš také interpretovat panickou reakci českých médií a části naší politické reprezentace na údajnou homofobní poznámku odborového předáka Jaromíra Duška na adresu vedení Českých drah. Ta ale nebyla ani tak projevem Duškovy latentní homofobie, jako spíše nešťastně zformulovaným komentářem na adresu možného obscénního pozadí některých podezřelých kroků této instituce, které mohou ukazovat ne-li na nepotismus, tak přinejmenším na nezdravě vysokou úroveň kolegiálního porozumění panujícího mezi členy jejího vrcholového managementu. A nenacházíme podobná perverzní bratrstva nejen v katolické církvi a možná i ve vedení Českých drah, ale i v jiných veřejných institucích, včetně údajně nezkorumpovatelného vůdce smečky hlídacích psů demokracie, veřejnoprávní televize?
V kontextu vymizení jasné dělicí linie mezi veřejným zákonem a jeho soukromými idiosynkraciemi lze podle všeho interpretovat i nedávné kontroverzní výroky Mirka Topolánka, které ho připravily o posty volebního vůdce a předsedy ODS a nejspíš budou příčinou i jeho definitivního odchodu z veřejného života. Nejsou snad nekorektní výroky veřejného činitele pronesené explicitně mimo mikrofon implicitní sázkou na to, že nakonec přeci jen někudy uniknou na veřejnost a že svému původci vynesou cenné politické body za nebojácné ventilování všeobecně tabuizovaných pravd? A nebyla celá politická kariéra bývalého předsedy ODS riskantní sázkou na setření jasně definovaného protikladu mezi veřejnou a soukromou sférou, které je určující charakteristikou naší současné postpolitické politiky? Proslulé snímky z Topolánkovy loňské dovolené v Berlusconiho vile na Sardinii každopádně představují výstižnou ilustraci obscénního pozadí (nebo spíše popředí) celé jeho politické kariéry.
V této souvislosti jsou příznačné snahy některých komentátorů a dokonce i prominentních příslušníků homosexuální komunity Topolánkovy výroky bagatelizovat a ty Duškovy naopak zveličovat. Zpravidla se při tom poukazuje na to, že Topolánek se ve svých komentářích na adresu gayů a leseb nevyjadřoval hanlivě, zatímco Dušek ve svém výroku o tužce, pro niž se v kruhu nejvyššího vedení Českých drah bojí shýbnout, otevřeně narážel na sexuální praktiky homosexuálních mužů. Těmto kritikům v první řadě uniká, že zatímco ten první mluví jmenovitě o Gustavu Slamečkovi jako homosexuálovi, ten druhý se zmiňuje o podezřele vysokém počtu homosexuálů ve vedení Českých drah. Zatímco tedy Topolánek narážel na sexuální orientaci soukromé osoby, Dušek poukazoval na nepotismus a možnou korupci mezi vedoucími činiteli veřejné instituce. Klíčovou okolností hovořící v Topolánkův neprospěch je však to, že zatímco Duškova kritika zazněla v oficiálním rozhovoru, Topolánkovy narážky byly proneseny v rámci neoficiálního komentáře k oficiálnímu rozhovoru. Jako takové se těšily zvláštnímu statutu perverzního suplementu oficiálního politického diskursu, a proto se navzdory svému otevřeně urážlivému obsahu paradoxně zdály mnohem méně skandální než co do své intence nepoměrně korektnější výroky odborového předáka pronesené v rámci standardní veřejné rozpravy. Další názorná ukázka, že perverze nebývá vždy subverzivní.
Když katolická církev během druhé světové války ústy svého nejvyššího představitele výslovně neodsoudila systematické vyhlazování evropských Židů, ačkoliv disponovala bezpočtem zpráv o tom, co se děje s transporty směřujícími do polských vyhlazovacích táborů, nebylo to náhodou. Když pak po válce Vatikán pomáhal nacistickým válečným zločincům v útěku před spravedlností tím, že je ukrýval v klášterech a mnohdy dokonce na samotném území papežského státu, aby je pak přepravoval do italských nebo španělských přístavů, odkud se plavili přímo do Argentiny, rovněž to nebyla náhoda. K nacistickým zločineckým organizacím ho vázal niterný pakt solidarity s jejich tabuizovaným obscénním pozadím. A když v nedávné době členové katolického kléru vědomě zatajovali pedofilní skandály svých řadových příslušníků, bylo to pouze pokračování dlouhé historie tolerance vůči implicitnímu porušování explicitních pravidel. Mělo-li mezinárodní společenství svého času při posuzování viny nacistických zločineckých organizací odvahu uplatnit princip kolektivní zodpovědnosti, nemělo by se dnes zdráhat k témuž kroku přistoupit v otázce sexuálních excesů katolické církve.
Autor je překladatelem knih Slavoje Žižka. Toto je zkrácená verze eseje, jehož plné znění bude uveřejněno na webu www.literarky.cz.
